Poděkování dárcům:
Jsem moc potěšen, že se podařilo mé přání splnit. Využiji je pro naši pěstounskou rodinu, která se skládá z pěstouna Karla a také z nového brášky Pepíka, kterého máme také z dětského domova. Budu moci pomáhat při řízení na dovolených a zabezpečovat nákupy a další potřebné věci pro naší rodinu. A také pro své potěšení a splnění některých svých přání, které byly dosud nedostupné.
Chtěl bych všem co se na splnění mého přání podíleli moc a moc poděkovat a
věřím, že budu platnějším členem rodiny a usnadním práci našemu náhradnímu tatínkovi.
Dobrý den,
dovolte mi prosím, než se
pustím do samotného psaní své žádosti o finanční výpomoc při platbě za
absolvování autoškoly a za získání řidičského průkazu, abych se Vám nejprve
představil.
Jmenuji se Jakub a narodil
jsem se 29. července 1992 v Plzni, kde jsem žil s tátou a s mámou a se svými
dvěma bratry. Žili jsme docela spokojeně do té doby, než se měl narodit náš
další sourozenec. V té době došlo k první nepříjemné události v mém životě a to
k rozvodu rodičů. Po rozvodu jsme zůstali všichni tři Já, bratr Jan a nejmenší
bratříček Bohdánek ) bydlet u mámy. Dál se již věci pro nás moc dobře
nevyvíjely, jelikož naše máma byla nezaměstnaná a žili jsme jen z toho, co na
nás posílal táta, jako alimenty a ze sociálních dávek, začali jsme velmi krutě
pociťovat nedostatek finančních prostředků. Další událostí, která narušila běh
naší rodiny bylo to, že mamka znova otěhotněla. Další přírůstek do rodiny
znamenal pro mamku takové vypětí, že se rozhodla, že nás, dva nejstarší syny
(mě a Jana) svěří na určitou dobu do Klokánku. Na podzim roku 2001 jsme se tedy
ocitli s bráškou v Klokánku v Kroměříži. Mamka byla daleko, moc často nás
navštěvovat nemohla, protože cestování bylo složité a finančně nákladné a
musela se postarat a zajistit naše dva nejmladší sourozence. Po půl roce, když
se mamka ze všeho trochu vzpamatovala a zjistila, že je schopná uživit ještě
jedno dítě, vzala si domů bratra Jana. V Klokánku jsme tedy zůstal úplně sám a
celá moje rodina žila na druhé straně republiky (Kroměříž - Plzeň), to bylo mým
druhým nejtěžším životním otřesem.
O prázdninách roku 2002 jsem
se dozvěděl, že bych mohl jít do pěstounské rodiny. Já i moje máma jsme s touto
možností souhlasili. Dozvěděl jsem se, že se o mě zajímá Karel a že si mě vezme
k sobě do Třebíče, kde bydlel, na zkušební víkendový pobyt. Na návštěvu jsem
měl povoleno odjet v pátek odpoledne s tím, že mě v neděli na večer opět vrátí
do Klokánku a pak, že se uvidí, co bude dál. U Karla se mi líbilo, a tak jsme
se rozhodli, že si zkušební pobyt prodloužíme. Sociální odbor toto schválil a Karel
si skoro vzápětí podal žádost na krajský úřad, aby mu mne svěřili do pěstounské
péče. Bylo mu vyhověno, a tak od 12. července 2002 jsem měl opět rodinu,
nejtěžší chvíle pro mne skončily a doufám, že se už nikdy nevrátí.
Jsme spolu, bok po boku,
chlap s chlapem, již přes 7 let. Je nám spolu dobře, dokážeme si vyhovět,
neděláme si žádné naschvály, neprožíváme žádné stresy. Ke své mámě do Plzně jezdím jen na občasné
návštěvy, co mne tam táhne jsou však více méně, mí bratři, se kterými nechci
nikdy ztratit kontakt. Karel toto plně akceptuje a nijak mi v tom nebrání, ba
právě naopak. Karel je původně voják z povolání a má vystudovanou vysokou
vojenskou školu, mnoho let však pracoval i jako vychovatel ve výchovném ústavu
se školou v Jihlavě, proto si myslím, že dokáže, tak dobře, porozumět mě i mým
kamarádům, kteří mi ho neustále hrozně závidí. Karel vlastní malý domeček v
Třebíči, který spolu občas opravujeme. Auto nevlastníme, většinou si ho
vypůjčíme od dědy a babičky nebo z půjčovny, abychom se někam dál mohli
dopravit pohodlněji (letos jsme byli spolu se sdružením na polské řece Pilica).
Já úspěšně dochodil základní
devítiletou školu ve třídě pro dyslektické a dysgrafické děti a ukončil ji s
dobrým prospěchem 1, 58. Nyní studuji Střední odborné učiliště v Třebíči jako
mechanik elektronických zařízení a jsem nyní ve druhém ročníku.
Mým dlouholetým koníčkem na
základní škole byl florbal a také jsem zkoušel jeden rok gymnastiku. Baví mě
všechno, co se týká počítačů, a to nejen hry, což je i důvodem, že jsem zvolil
studium na této škole.
Jako rodina, i když atypická,
jsme členy občanského sdružení Pěstounské rodiny kraje Vysočina, kde jsme, oba
dva s Karlem, aktivními členy sportovního klubu, se kterým jezdíme na různé
sportovní akceejezdíme řeky na kanoích, lezeme v lanových centrech apod. Od
května 2009 jsme členy i nově vzniklé Asociace náhradních rodin České
republiky.
Žijeme v Třebíči, žijeme sami
dva, i když v současné chvíli "máme" spolu s Karlem zažádáno o
dalšího kluka nebo o dva kluky, kteří nemohou vyrůstat ve své biologické
rodině. Karel dostal schváleni" a je zařazen do registru tzv. čekatelů na
náhradní rodičovství. Od září Karel učí na Střední odborné škole managementu a
práva v Jihlavě, ale ještě před pár týdny byl v evidenci úřadu práce vedený
jako nezaměstnaný, proto v tuto chvíli nemáme dostatek finančních prostředků na
to, abychom mohli někde vzít skoro deset tisíc a zaplatit je za absolvování
autoškoly, abych mohl mít i já řidičský průkaz.
I na nás dolehla finanční
krize a tím, že byl Karel i nezaměstnaný, jsme se dostali do situace, kdy jsem
se rozhodl, že zkusím, poprvé v životě, požádat o finanční příspěvek a to na
pořízení řidičského oprávnění. Cena řidičského průkazu je 8. 000 Kč. Budete-Ii
mi moci vyhovět, budu Vám moc vděčný. Jakub.
